Věda       Akademon       Vesmír       Osel       AVO       Fyzikální ústav AVČR TOPlist
Laboratorní průvodce - na titulní stranu
Užitečné pomůcky:   Tabulky        Encyklopedie        Nástroje 
Katalog dodavatelů:   Rubriky        Firmy        Zastoupení        Laboratorní přístroje 
Ostatní:       Titulní strana        Zajímavé odkazy        O nás        E-obchody 
Nástěnka : Chlazené laboratorní inkubátory LBT 168,, předváděcí přístroje z výstavy, 100% stav,...
Kalendář : 4.5.17: Webinar: Integrated Biology: Tools and Technologies to Support -omics Analysis
Reklama
Máte rádi ELISU?

Pokud pracujete v biochemii, zdravotnictví či molekulární biologii, pak jste se jistě setkali s pojmem ELISA. Pojďme se na ni podívat blíže.

Datum: 5.1.2016

ELISA, imunitní analýza antigenu pomocí imunoglobulinu


 

Sdílet na Facebooku   Odeslat na Twitter

Elisa (Eliška) je známá skladba L. van Beethowena. Určitě se většině z nás líbí. Pro puntičkáře: skladba se nejmenuje Eliška, ale Pro Elišku.

ELISA (z angl. Enzyme-Linked ImmunoSorbent Assay), někdy také označovaná jako EIA (Enzyme Immunoassay) je jednou z nejpoužívanějších imunologických metod sloužících k detekci protilátek (imunoglobulinů). Metoda funguje na bázi imunoenzymatické reakce a lze s ní rovněž detekovat i antigen ("zlá" látka, proti níž protilátka bojuje). ELISA využívá dvou základních vlastností imunoglobulinů. Za prvé je to schopnost proteinů vázat se na povrch plastů (např. polystyrenu) a v druhé řadě pak schopnost vázat enzymy na Fc fragmenty („nožička“ imunoglobulinu tvořená těžkými řetězci, které tvoří krystalizující fragment) imunoglobulinových molekul.
V textech níže hodně vycházíme z informací pocházejících z Wikipedie.

Metody ELISA se využívají k diagnostice infekčních nemocí člověka a zvířat. Stanovují se buď protilátky proti konkrétnímu patogenu nebo se detekují přímo prionové, virové, bakteriální, parazitární antigeny (proti nimž právě bojují protilátky - imunoglobuliny). Dále se používají k detekci některých toxinů, hormonů, celé řady proteinů, případně dalších bioaktivních látek. Vědci pracují i na vývoji metod ELISA pro kosmický výzkum, například k detekci forem života na Marsu.

Poznámka: prion je látka, která má některé schopnosti jako virus (parazituje na jiných buňkách, množí se), ale jde ve skutečnosti jen o kousek bílkoviny (proteinu) bez vlastní DNA.

Protilátka (imunoglobulin) je protein (bílkovina), který je schopen jako součást imunitního systému identifikovat a zneškodnit cizí objekty (bakterie a viry) v těle. Jsou to krevní bílkoviny vznikající v mízní tkáni. Během imunitní odpovědi jsou syntetizovány a vylučovány plazmatickými buňkami (tedy buňkami v tekuté krevní plasmě), tzv. B-lymfocyty. Molekula imunoglobulinu má tvar Y, kde krátké nožičky jsou vysoce variabilní a dokáží se navázat přímo na konkrétní "zlou" látku (antigen) a tím ji zneškodnit.

Jak už jsme nakousli výše, dokončeme ještě oblast imunologie: výše popsaná je tzv. látková (humorální) obranyschopnost. Druhou součástí celkové obranyschopnosti organismu je ještě buněčná imunita.
A když už jsme u B-lymfocytů, tak by bylo dobré říci, že některé jsou vrozené (dědičná imunita) a některé teprve získáváme po prodělání určité nemoci (či hodně příbuzné) a na tom je založena podstata očkování.

Tak a teď od obecné teorie zpět k ELISA.
Základem je vhodný substrát v podobě destičky. Na něj naneseme příslušný antigen ze zkoumaného vzorku. Substrátem bývá obvykle polystyren a pokud to nejde, tak se vzorek nanese třeba adsorpcí (přilnutím k jinému substrátu). Substráty jsou různých druhů a někdy je potřeba použít i nějaký komplikovaně specifický pro daný antigen.
Pak aplikujeme příslušnou protilátku specifickou přesně pro ten antigen, který chceme zjistit. Protilátka se naváže na antigen. Aplikovaná protilátka je už dopředu obohacena o vhodný enzym (biologicky silně aktivní látku). V posledním kroku aplikujeme látku, která reaguje s daným enzymem a vytvoří sloučeninu, která je nějak detekovatelná (například luminiscenčně - po ozáření světlem). Výsledkem je viditelné zabarvení zkoumací destičky. Podle intenzity zabarvení pak můžeme určit množství daného antigenu. Obvykle se k detekci používá 96-ti jamková destička:

   
 


Mezi jednotlivými kroky se destička omývá vhodným neutrálním roztokem, aby se smyly různé zbytkové chemikálie.

Povšimněme si zde, že zatímco z různých spektrometrických či chromatografických metod získáváme smíšený signál (spektrum), který můžeme analyzovat a rozložit na jednotlivé složky, v případě ELISA detekujeme jen jednu určitou látku (antigen) s pomocí příslušné protilátky. U ELISA pak měřením (obvykle transmisní spektrofotometrií) určujeme již jen množství daného antigenu ve vzorku.
Reklama

Nehledejme v tomto článku popis všech možností a variant metod ELISA. Pro nás je podstatné to, co znamená její název: Enzyme-Linked ImmunoSorbent Assay.
Shrnutí: ELISA je metoda, kdy předem určenou hledanou látku z roztoku znehybníme navázáním na vhodný povrch, aplikujeme specifickou protilátku s enzymem a ten nám pak vysoce zesílí optický signál z míst, kam se protilátka uchytila.

RNDr. Mojmír Adamec, Laboratorní průvodce

Hledání:
 
(fulltextové vyhledávání na stránkách tohoto serveru)

Reklama

Reklama